Dospět...

7. listopadu 2012 v 19:12 | blog-nomad |  myšlenková popelnice :)
Z té myšlenkové popelnice se začíná tvořit slušná černá skládka plná nelegálních myšlenek, které jednou napíšu odhodím do dálky a víc už se k nim nevrátím. Tedy doufám, že se ony nevrátí. Protože ty staré odněkud ze spod mého mozku vyhrabané žblebty, které jsou napsáním na Blog oficiálně potvrzené a pokřtěné, tak trochu sráží moje ego. Kde jinde psát jako naprostý debil než na blogu pod slupkou anonymity, která ovšem není tak silná jak se zdá. Teda...když váš blog navštěvují především lidé co vás znají, tak se o anonymitě mluvit nedá.

Bože, podívej se na mě. Pořád si stěžuji, kde mám brát čas, ale na vymýšlení takových kravin mám času vždy dost. Lidi, podívejte se na nás. Jsme ta mladá fejsbúková generace, co v dnešním světě nemá jistého nic. Máme se chovat dospěle, když vidíme, co se kolem děje. Když vidíme jak se ti, kteří mají být našimi vzory, hádají mezi sebou, jak se hašteří jako malé děti. Jeden učitel pomlouvá druhého a to před žáky, ale to je dnes asi normální. Milujeme drama, tvoříme je. V dnešní době mají rodiče co dělat, aby nás uživili a nemají mnoho času. A když nemáme pozornost od rodičů, budem ji mít od vrstevníků. Je jedno jestli daný člověk začne brát drogy anebo každé ráno bude chodit do školy s uměle rozmaznou řasenkou. Princip je stejný.

Nebo co já vlastně vím. Co já vím o životě? Jsem moc mladá na to abych tady dělala nějaké závěry o tom, jak to všechno je. Já jen vím že z toho všeho mám strach. Ještě nedávno jsem si hrála a dívala se na pohádky a teď mi dají pomyslný raneček s tvarohovými buchtami a vyšlou mě do světa. Myslela jsem, že mám vybráno na jakou školu půjdu. Vlastně jsem to měla vybráno už nevím jak dlouho. Ale teď jsem dost znejistěla, zvlášť, když mě to polovina rozmlouvá a ta druhá mi říká, že na to nemám.

Co jsme my? Jen ustrašené děti, které mají pocit, že je nikdo nechápe. (Bůh ví, jestli tomu tak je) Nemají jistoty, nemůžou se o nic opřít. Lidi od nás toho požadují najednou tolik, že to nejde stíhat. Snaží se nám naložit na ramena váhu světa. My jsme přece mladí, tak my to jednou všechno vyřešíme. A teď když vidí, co jsme zač, jaká hromádka co to každou chvíli podělá jsme, srazí nás. Čekali od nás, že budeme dospělí, sebevědomí a inteligentní lidé, ale to nejde, když nám život každou chvíli podrazí nohy. Často si říkám, že jsem moc mladí na to, aby jsme tohle všechno prožívali...A nebo ne? Je to na místě? Když si uvědomím, moje prababička byla v mém věku už těhotná. Měla muže, který s ní zůstal až do konce a tak se to neřešilo. A tehdy to bylo běžné.

Hmm...tak třeba je načase, chovat se dospěle... Jenže jak?

Blog-nomad
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ami Ami | 7. listopadu 2012 v 19:14 | Reagovat

Celkem zajímavý článek.A hodně pravdivej. Mám to podobně.... A moc hezky píšeš :) :-P

2 cerny-x-motyl cerny-x-motyl | 29. listopadu 2012 v 17:14 | Reagovat

dadaismus, kámo, dadaismus... :D
Ne... ty ryby nemají smysl žádnej, rpstě mě to napadlo :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
...I don't deserve to have you...My smile was taken long ago/if I can change, hope I never know...


Tahle písnička mě momentálně chytla za srdce...