Říjen 2012

Šestý smysl, aneb TT - Něco je špatně...

28. října 2012 v 19:12 | blog-nomad |  Téma týdne
"Intuice je jako HIV. Neexistují proti ni žádné léky. Jakmile ji máte, nedá se ji zbavit." - Kjell A Nördström

Mimosmyslové vnímání, intuice... Každý člověk, možná každý živý (a snad i neživý) tvor má v sobě zabudovaný kousek té intuice, nebo chcete-li šestého smyslu. Podle slovníku jde o nevědomé vnímání vjemů, nezdůvodněný a předběžný pocit jasnosti a jistoty nad dopadem nějaké nadcházející události. Takže pro nás laiky... pocit alá "Něco je špatně". Nebo spíš, že něco špatného přijde. Většina lidí a to včetně mě takovéto pocity nevnímá nebo se snaží nevnímat, bere je jako neopodstatněné. Až pak se většina z nás dozví jak to opravdu s tím problémem, který náš mozek takhle podivně řeší, je. A nebo se o naopak nedozvíme, a o to děsivější to může být, když víme, že jsme se báli a nevíme čeho. I já si často říkám, že svoji i když malou a naprosto průměrnou inuici budu napříště poslouchat. Ale příště takovéto pocity zase ignoruju. Řekla bych, že většina z nás neumí své intuici naslouchat. Věci, které v nás tento pocit vyvolávají většinou nejde tak lehce řešit nebo jim předejít. Jistě, že můžete osobě, které se to týká říct o vaší předtuše a riskovat tak to, že na vás budou ostatní pohlížet jako na cvoka, ale většinou tím nic nezměníte. Zřejmě zde platí pravidlo, že co se stane, stát se má. I když tedy nevím, k čemu nám tyto ne moc oblíbené pocity jsou. Jak říká Kabát: "Vím co je dobrý, vím co je špatný, nevím, jak to vím, ale je to málo platný."

Jistě někde existují lidé, kteří svoji intuici umějí ovládat. U nich se za pomocí dlouhých let meditací vyvinul šestý smysl natolik, že ho dokážou využívat k prospěchu svému i ostatních. Tomuhle, jako jednomu z mála z těhle věcí, věřím. Myslím, že s tréninkem, trpělivostí a pevnou vůlí je možné skoro vše.
Výše uvedenými vlastnostmi však zrovna neoplývám. A proto to pro mě bude nejspíš navždy nepříjemný pocit, který se nějak a někdy za nějakých okolností vyskytuje a je to jaksi nad hranicí mého chápání. Navždy to bude jeden z mnoha pocitů, předtuch, že je něco špatně.
__________
Ano, opět článek napsaný na poslední chvíli. Už si začínám připadat jak rebel. Pro ty co si na to ještě nezvykli - berte s rozervou to, jak do každý věty strkám A nebo, A proto, Pocit, A také. Je to fakt kouzelný...

Blog-nomad

Malé ohlédnutí za touhle dobou

12. října 2012 v 20:31 | blog-nomad |  myšlenková popelnice :)

Je to neradiční, že budu psát o tom, o čem budu psát. Většinou se řídím pravidlem : když tomu nerozumíš, tak se do toho neser. Ale k napsaní tohoto článku mě podnítil rozhovor s jedním z mích spolužáků o České politice. My dva na to máme úplně jiný názor, tak jsem se trošku zdravě rozčílila a potřebuju se vypsat :)


Kolikrát jsme už slyšeli, že za totáče to bylo lepší? A kolikrát jsme o komunismu slyšeli jako o zlé době bez špetky svobody? Já se jen ptám. Narodila jsem se po rozpadu Československa a o komunismu tím pádem vím míň, než desetidenní žížala o Dopplerově jevu. Možná je to tím, že ve škole nám vkládají do hlavy a do úst jak to před rokem 89 bylo strašné a jak je tento systém, neprávem nazývaný demokracie, je úžasný. Popřípadě jaký byl Havel hrdina.


Ano, omlouvám se tímto, že vytahuji staré a do kolečka omílané téma, ale pořád mám v hlavě "Havlománii" z minulého roku. A to, že se teď jmenuje Pražské letiště Havlovo, to už je vrchol. Už jsem psala článek na podobné téma, protože když to po smrti našeho prvního Českého prezidenta bylo určeno jako téma týdne, tak trochu jsem se dožrala. Tehdy jsme byli nuceni strávit celou minutu, kterou jsme mohli věnovat opakováním lineárních rovnic, v tichosti a pozoru jako symbolické uctění jeho památky. A to ani nemluvě o desetiminutovém projevu jedné z učitelek, který měla stáhnutý z wikipedie. (Dobře, tohle tvrzení sice nemůžu nijak obhájit, ale jisté podezření mám). Tehdy jsem si protestně založila ruce, klepala nohou a dívala se na hodiny, jako kdybych odpočítávala každou promarněnou nanosekundu. Pak jsme všichni vybuchli smíchy, protože trapné ticho přerušil telefon z kabinetu. Matikář to stejně po pár vteřinách vzdal, a my jsme se dál věnovali matematice. Tady bylo vidět, že většina učitelů má na celou věc podobný (správný) názor, ale z nějakého mě nepochopitelného důvodu, ho neříkají nahlas. To mě zas tak nevadí. Dost mi vadila ta scéna na občance. Učitelka po nás chtěla referát na téma Havel.

Měli jsme na to čas deset minut a pak to přednést před celou třídou. Jenže ona nemyslela úvahu, s názory a fakty. Chtěla po nás kecy a lži. Chtěla slyšet to nejlepší. Od většiny to dostala a musím, ač nerada, přiznat, že i já jsem se nechala strhnout a napsat slušných pár řádků o tom jak to byl člověk, který se zajímal o kulturní dění, napsal pár dobrých (ehm…) her a vůbec. Nepsala jsem lži, psala jsem čistě o tom, co dělal. Nenapsala jsem o záporech, a nepsala jsem o tom, jaký to byl hrdina. Ano, asi to nebyl špatný člověk (no osobně jsem ho neznala) , ale proč má být označován za hrdinu? Lituji, že jsem nenapsala to, co píšu teď. Žužu napsala o tom, že ji smrt Havla ani moc nezasáhla. Už si nepamatuju reakci učitelky, ale kladná asi nebyla. Žužu se přitom jen nebála říct pravdu, svůj názor. Bubblie pro změnu nenapsala nic, řekla bych, že taky tak trochu protestně. Odůvodnila to tím, že jsme se o Havlovi nic neučili, což byla mimochodem pravda, no a na to učitelka už vystartovala a zadala ji referát na téma komunismus vs. Demokracie. A samozřejmě chtěla popsat jak je naše demokracie úžasná věc. Těžko se o tom píše, když tady se to s demokracií srovnávat nedá.

Ano, naše demokracie byla skvělá. Za první republiky, možná. Já to nechápu a nikdo mi to neumí vysvětlit - proč tolik mladých lidí, kteří se většinou o komunismus neotřeli ani bičíkem mužské pohlavní buňky, si myslí, že teď je to lepší než před sametovou. Vždyť přece starší lidé, kteří tady byli od nástupu komunismu, říkají, že všechno bylo lepší. Například můj dědeček o tom často a s rozhořčením vypráví. Za komunismu byli podle něj jistoty, které teď zmizely. Pokud někdo nepracoval, tak prostě neexistoval. Na druhou stranu, práce tu byla vždy. A nějací nejmenovaní, nepřizpůsobiví, nepracující příživníci - to prostě neexistovalo. Nikdo stát nesměl okrádat. Dnes jsou všichni ve stresu.
Ne nevím, jestli je to tak úplně komunismem samotným, že jsme se měli lépe. Možná to bylo jen dobou, ne režimem. Jistě, podle toho co nám vypráví ve škole, bych nechtěla komunismus zpět. S tímhle systémem se ale vysokým tempem řítíme do prdele. A zpětný nástup komunismu by nás podle mého názoru z té prdele už nedostal. Kdoví, jestli by jsme se nedostali ještě do větší. Já totiž nevím. Jsem typický adolescent s postpubertálními názory, které nejsou podložené tisíci fakty. Ale není pravda, že jsem naočkovaná od rodičů. Já jsem naočkovaná od téhle doby. Nemusíš být bůhvíjak vzdělaný, abys pochopil, co se tady děje a že to není na dobré cestě...

Už jenom samotná prezentace našeho státu je špatná. Podniky rozprodaný, i ten sport už nestojí za moc. A pan prezident, no to je už škoda mluvit ne? O ukradeném peru věděl celý svět a z toho "atentátu" z nás má opět celý svět srandu. To je docela smutné.

Vím, že jsem zase kecala všude kolem, a zřejmě i kraviny jen mám poslední otázku? Proč nám ve škole neříkají důležité věci? Proč se zlobí za náš názor, jen protože není v osnovách? Protože nikdo nám nic neříkal o spojitosti Havla s humanitárním bombardováním. Nikde se o tom moc nemluví. V čem je to tedy oproti tehdejší době lepší? V čem se to liší? Spoustu věcí se stále zatajuje. O spoustu věcech se nemluví. Nevíme, a nemáme ponětí o tom, že nevíme. A tisk a média - hlídací psi demokracie…? Koukali jste se někdy na zprávy? Hlavní zpráva o tom jak pan prezident dostal plastovou kuličkou o velikosti 5 milimetrů do ramene a musel si to nechat nutně ošetřit ve vojenský, a pak už jenom o paní co si v lese zvrtla nohu o pařez.

***

Jé jak já bych se ještě vykecala. Je toho tolik, čemu stejně nerozumím a pořád se do toho seru. Jó jak nadšeně bych psala o volbě prezidenta a o církevních restitucích, ale… myslím, že pro dnešek máte všichni mích keců absolutně dost. Takže někdy příště…

Aneb co můžeš udělati dnes, můžeš udělat i zítra...

7. října 2012 v 12:58 | blog.nomad |  Téma týdne
"Lenoch je ve svých vlastních očích moudřejší než sedm těch, kdo dávají rozumnou odpověď!" (Bible, přísloví 26,16)

"Vrcholem lenosti je vstávat v pět hodin ráno, abychom mohli delší dobu nic nedělat." (Tristan Bernard)

Lenost je odjakživa typická, lidská vlastnost. Myslím, že nikomu z nás není cizí a například já se s ní poslední dobou shledávám čím dál víc. Například - k tomuto tématu jsem se chtěla vyjádřit už dávno a jediným důvodem, proč to píšu na poslední chvíli, je právě má lenost. Psaní na blog není životně důležité, takže se nad tím dá jen zasmát. Mě, jako každého studenta nebo žáka, chcete-li, obtěžuje lenost hlavně ve škole. Ráno jsem se rozhodla, že se začnu připravovat k přijímačkám. Dopadlo to tak, že jsem skončila u velkého barevného nadpisu. Asi půl hodiny jsem se rozhodovala, jaký typ a velikost písma zvolím a pak jsem další hodinu dumala nad barvou, protože žádná mi nepřipadala dost…"tematická". No měla jsem nadpis a nějak jsem nevěděla co dál. Už mi nezbyla motivace. V životě bych potřebovala nějakou bestii, která by mě do všeho tlačila a stála by nade mnou, dokud všechno neudělám. Jenže na Aukru jsem nic takového nenašla, tak jsem dospěla k závěru, že si ji budu nějakým způsobem muset vypěstovat v sobě. Nevím, nevím, jestli na to nejsem dost líná.

Náš matikář říká, že správný matematik musí být líný. Myslím, že něco podobného řekl i Bill Gates, že si najímá líné lidi, protože ti najdou způsob, jak všechno udělat lehčeji. Bohužel se mi zdá, že jsem líná v jiném směru. Než abych našla lepší a lehčí způsob řešení určitého problému, problém nebudu radši řešit vůbec. Také spoustu věcí odkládám na později. To se nikdy nevyplatilo. Ještě teď mám rozepsaný dopis, který jsem měla odeslat už dávno. Bohužel člověk, kterému jsem dopis už rok nestihla dopsat, nedávno zemřel. To je trošku smutnější a morbidnější příklad, ale je to tak. Také mám na stole pár knížek, které měli být už dávno zpátky v knihovně. Když jsem u knížek, tak jistojistě vím, že dokonce svého života nedočtu Malého Prince, kterého jsem začala číst asi tak před osmi lety. Samy nějaké ty drobnosti, způsobené leností, působí jen úsměvně. Když si je však uvědomíte jako celek, přemýšlíte nad tím, jak vás lenost okrádá.

…Jjak už jsem řekla, lenost je vlastnost pro člověka typická. Každý člověk je ve svém jádru do jisté míry líný, takže je jen na nás jak s leností zatočíme... :)


Naprostá ztráta anonymity...

3. října 2012 v 19:01 | Blog-nomad |  myšlenková popelnice :)
No nazdar, po dlouhý době zase tady.

Stalo se vám někdy, že vás někdo pozná, aniž by jste znali vy jeho? Mě v poslední době v jednom kuse a ač to nerada říkám, zřejmě za to může ůčet na Fakebooku. Ne, že by mě to nejdřív nebavilo, ale teď mě to už trošku štve. Nepatřím k těm osobám, co si dají do přátel každého, ale dřív jsem si přidávala lidi, které jsem třeba každé ráno potkávala u trafiky nebo tak. No a po dlouhý době jsem o tom nějak ztratila přehled, takže je mě dost překvapí, když mě někdo na Vinohradech (prostě na druhém konci Prahy) pozdraví, případně mě osloví jménem. Jo pak většinou začnu tápat, odkud toho člověka sakra znám, většinou se dopracuju k tomu, že byl/byla s moji sestrou na táboře a z nějakého pro mě nepochopitelného důvodu, si mě po příjezdu domů přidal, snad kvůli stejnému příjmení. Ovšem i já, když někoho z mích "Bookových známích" potkám, dám se s ním do řeči a ten se na mě jen dívá jak na debila. Možná v tom spočívá to kouzlo sociálních sítí. Podobné je to i na blogu. Jo používám pseudonym (a kdo ne, že?), a i kdyby ne, tak těm třem lidem, co se tady za tejden objeví by moje pravé jméno určitě nevadilo. To je spíš z bezpečnostních důvodů. Anonymita mi tu skončila tehdy, když jsem o blogu řekla přátelům a známím. Do jisté míry jsem ráda, protože jinak by na ten blog nechodil opravdu nikdo. Na druhou stranu vás to mírně omezuje v projevu. ( I když doufám že jsme téměř dospělí lidé a hádat se nebudeme :D) Ale zase...Oceňuji tuhle možnost - totiž účet na blogu. Každý píšeme jinak, než mluvíme. Ajá jsem ráda, že na pár minut můžu bejt trochu někým jiným. I když to tak možná není správně...

...Bože, to jsem se zase vykecala. :D
...I don't deserve to have you...My smile was taken long ago/if I can change, hope I never know...


Tahle písnička mě momentálně chytla za srdce...