Duben 2012

Ještěže si umíme říct ahoj...

24. dubna 2012 v 19:40 | blog-nomad |  myšlenková popelnice :)
Dívám se na stará fotoalba. Na dobu, kdy se svět zdál barevnější a obličeje veselejší. Na tváře, které jsou už zapomenuty a na ty, které se nám už smějí ze zhora. Nebo se jen možná dívají jak pláčeme nad společnými fotkami, jak si s nimi přejeme mluvit. Ale ty tváře na fotkách nepromluví, ať chceme sebevíc. Každý rok, krátce před narozeninami studuju všechny fotky a říkám si, kdo na nich je. Snad abych nezapomněla, jak moji blízcí vypadají. Vypadali. Pro tento rok, dalších pár fotek do rámečku s černým pruhem a u nich zapálená svíčka. V záchvatu nostalgie však skončilo nejvíce slz na fotkách, kde jsou živí lidé. V albu rodinka je totiž tolikrát jedna osoba...


Jak mu říkají ostatní? Pan Pozér? Asi jo. Tak hrozně mě mrzí, jak děláme, že se neznáme. Jestli mě nezná, jak je sakra možný, že je na každý druhý rodinný fotce? Tolik krásných vzpomínek. Byl pro mě jako bratr, kterého jsem neměla, ale hrozně po něm toužila. Když se mi narodila sestra a jemu taky, zrodil se v našich malých, blonďatých hlavičkách plán. Naši jsou dobří přátelé, naše sestry budou taky a my budeme sourozenci. Sestra a brácha. Pošřuchovali jsme se, nenáviděli a přesto se měli rádi. Velká, šťastná rodinka. Pamatuji ty naše rodinné výlety, třeba do německa. Prali jsme se tam o rohlík nebo něco takového. Nebo jak jsme byli u mých prarodičů a hráli badminton do vyčerpání sil. Pořád jsem ho tahala k síti a tehdy mi řekl, že jsem hrozně otravná. Tahle zloba odpadla, když jsme si šli oba v křečích spát. Taky si pamatuju, jak jsme byli u tebe na chatě a lovili tam žáby v potůčku. Pak jsme grilovali a tvoje máma přinesla domácí česnekový chleba. A už to bude rok, co si nemáme co říct. Pamatuji si toho hodně, ale jedna zásadní věc mi unikla. Kdy a za jakých okolností se tohle stalo? Kdy jsme se od sebe oddělili, kdy jsme se přestali bavit? Nebo je to jen dočasná odmlka? Snad můžu být ráda, že jsme si schopni říct ahoj. Ale doufat, že to bude jednou lepší nepřestávám.
...I don't deserve to have you...My smile was taken long ago/if I can change, hope I never know...


Tahle písnička mě momentálně chytla za srdce...