Something - I don't know what...

29. března 2012 v 18:10 | blog-nomad |  myšlenková popelnice :)
Ticho na železničním nádraží. Kromě osoby, krčící se na chladné , kovové lavičce tu nikdo není. Nikdo s nikým netlachá, nikdo se nesměje. Celá přítomnost se skládá z té tajemné dívky. Chlad z ní vysál všechno životudárné teplo a obarvil ji nehty na modro. Přesto se dívka nesnaží nijak zahřát, pořád sedí na sedačce v té samé, lehké bílé noční košili, která ji téměř splývá s pokožkou. Vítr si pohrává s jejími vlasy, občas ji je hodí přímo do obličeje. Nezdá se , že by ji to vadilo. Předmětem jejího zájmu se staly mosazné, tmavé hodiny. Mají jen jednu ručičku, která ostře kmitá mezi jedničkou a jedenáctkou. Mýjí dvanáctku, ale nikdy se na ni nezastaví. Kmitá a kmitá: sem, tam, sem, tam.Dívka pozoruje hodiny, jako by ji mohly na všechno odpovědět. S každým jejím nádechem se ručička zrychluje, dívčino srdce je pomalejší, tišší a občas vynechává. Každý nový nádech se stává obtížnějším, chladný vzduch pálí na prsou a ručička se nekompromisně pohybuje rychleji a rychleji, až je skoro nespatřitelná. Dívka se ještě jednou zhluboka nadechne a když se ručička zastaví na čísle 12, vydechne. Je to naposled? Z dálky je slyšet kostelní zvon a hluk přicházející od tratě. Přijíždí černá lokomotiva, okolí se plní párou. Když se zastaví, dívka pomalu a opatrně nastupuje. Ještě před tím, než se její noha odlepí od země a zmizí v útrobách černého monstra, její srdce vydá téměř neslyšné : "buch-buch". A pak nic.
V soupravě nejsou žádné sedačky, jen na stropě je tyč, které se dívka chytí, jakmile se lokomotiva rozjede. Vlastně ani není proč. Na jakýkoliv pud sebezáchovy je pozdě. Až teď, když je její ruka nahoře, držíc se tyče, si můžeme všimnout jejího poraněného zápěstí, z kterého kapou kapky červené tekutiny. Čím rychleji se jede, tím více krve končí na zemi. Krev barví košili, ale dívka jako by o tom ani nevěděla. Na její tváři se objevuje větší úsměv v přímé úměrnosti s množstvím krve na její košili. Ví totiž, že už bude brzo tam, kde chtěla být...
Na dívčině košili již nejsou stopy bílé látky, zato její obličej je čím dál bledší. Všechno je hrozně rychlé. Každý pohyb, každé mžiknutí oka. Teď už dívku nemůžeme následovat, naposledy zamává a pak zmizí v bílé, dusivé tmě...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 cerny-x-motyl cerny-x-motyl | 29. března 2012 v 21:12 | Reagovat

luuuuxuuuus :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
...I don't deserve to have you...My smile was taken long ago/if I can change, hope I never know...


Tahle písnička mě momentálně chytla za srdce...