Březen 2012

Something - I don't know what...

29. března 2012 v 18:10 | blog-nomad |  myšlenková popelnice :)
Ticho na železničním nádraží. Kromě osoby, krčící se na chladné , kovové lavičce tu nikdo není. Nikdo s nikým netlachá, nikdo se nesměje. Celá přítomnost se skládá z té tajemné dívky. Chlad z ní vysál všechno životudárné teplo a obarvil ji nehty na modro. Přesto se dívka nesnaží nijak zahřát, pořád sedí na sedačce v té samé, lehké bílé noční košili, která ji téměř splývá s pokožkou. Vítr si pohrává s jejími vlasy, občas ji je hodí přímo do obličeje. Nezdá se , že by ji to vadilo. Předmětem jejího zájmu se staly mosazné, tmavé hodiny. Mají jen jednu ručičku, která ostře kmitá mezi jedničkou a jedenáctkou. Mýjí dvanáctku, ale nikdy se na ni nezastaví. Kmitá a kmitá: sem, tam, sem, tam.Dívka pozoruje hodiny, jako by ji mohly na všechno odpovědět. S každým jejím nádechem se ručička zrychluje, dívčino srdce je pomalejší, tišší a občas vynechává. Každý nový nádech se stává obtížnějším, chladný vzduch pálí na prsou a ručička se nekompromisně pohybuje rychleji a rychleji, až je skoro nespatřitelná. Dívka se ještě jednou zhluboka nadechne a když se ručička zastaví na čísle 12, vydechne. Je to naposled? Z dálky je slyšet kostelní zvon a hluk přicházející od tratě. Přijíždí černá lokomotiva, okolí se plní párou. Když se zastaví, dívka pomalu a opatrně nastupuje. Ještě před tím, než se její noha odlepí od země a zmizí v útrobách černého monstra, její srdce vydá téměř neslyšné : "buch-buch". A pak nic.
V soupravě nejsou žádné sedačky, jen na stropě je tyč, které se dívka chytí, jakmile se lokomotiva rozjede. Vlastně ani není proč. Na jakýkoliv pud sebezáchovy je pozdě. Až teď, když je její ruka nahoře, držíc se tyče, si můžeme všimnout jejího poraněného zápěstí, z kterého kapou kapky červené tekutiny. Čím rychleji se jede, tím více krve končí na zemi. Krev barví košili, ale dívka jako by o tom ani nevěděla. Na její tváři se objevuje větší úsměv v přímé úměrnosti s množstvím krve na její košili. Ví totiž, že už bude brzo tam, kde chtěla být...
Na dívčině košili již nejsou stopy bílé látky, zato její obličej je čím dál bledší. Všechno je hrozně rychlé. Každý pohyb, každé mžiknutí oka. Teď už dívku nemůžeme následovat, naposledy zamává a pak zmizí v bílé, dusivé tmě...

Až vykoukne jaro...

22. března 2012 v 17:16 | blog-nomad |  myšlenková popelnice :)
- A co vlastně děláš, že nemáš celé dny čas?
- Noo.. učím se...
- Ale, neříkej mi, že zrovna TY bysi trávila čas koukáním do učebnice. Tak co děláš?
- Já nevím, píšu blog a tak...
- Zlato, poslední článek jsi napsala 30.ledna.
- No a to není tak dávno ne?
- Víš, že už bude Duben?
- Coo? Počkej (Leden, Únor, Březen...Duben) Sakra!

Jsme lidi a nemůžeme ovládnout čas. Je to taková naše slabost. Závislost na čase je stejná jako třeba na vzduchu a na jídle. To také (do jisté míry) nemůžeme ovlivnit. Je to ale jednodušší než čas, který už je pro mě tak nevnímatelný. Včera tu byly vánoce a teď už je Jaro. Někde se musela stát chyba. Mám pocit, že jsem za tu dobu nic nestihla.( Když zadržím dech, tak by se sakra mohl zastavit i ten čas, ne? ) Tak ráda bych dělala tolik věcí, ale nějak nestíhám. Je to docela úsměvné, když si pomyslím, že až budu makat, starat se o rodinu atd. tak budu mít ještě míň času a už takhle stíhám velký kulový. Kalendář, budík a hodiny jsou mí tři nepřátelé, které bych nejradši zakopala deset stop pod zem.

Když mám nějakou myšlenku, která by stála za to archivovat ji a někam uložit, radši ji nechávám tam kde je, ve své hlavě. Protože tam ji nemůže nikdo hodnotit, komentovat, sdílet na facebooku, kopírovat ani kritizovat její (ne)smysl. To je jeden z hlavních důvodů proč nepíšu na blog. Víte, co je gól? Nepíšu na blog a když píšu, tak píšu o tom, jak nepíšu :D. Jej, jsem to ale případ...


(Fajn, tak změna tématu..)
Co se vlastně za tu dobu stalo... Není toho tolik, protože poslední dobou jde tak nějak všechno mimo mě, ale vím jen, že mrs.B. (znovu) chodí s Metamfetaminovým rytířem na černém, zfetovaném koni. Černý motýl se s mrs.B. teď momentálně nebaví, ale už jsem nějak zapomněla proč. Soused si nechal zesvětlit vlasy, takže teď jsou už skoro bílé a já ho doháním k šílenství tím, že mu pořád vykám.(Můžu za to? Vždyť je o víc jak deset let starší než já, tak mu má říkat kámo nebo co??? :D) Žužu, Jaňulí a další lidi, bez kterých nemůžu bejt odjeli do Anglie, takže já jsem zavřená mezi pakama v jiný třídě s mr.Fuckin' cool. ("chodili jsme" spolu, když jsme byli malí děti a všichni mě to furt připomínaj :D) Takže pecká.


Ne, opravdu netuším proč ty kraviny píšu, ale mě moc vážně brát nesmíte :)
Užijte si toho slunce venku ... :D XXX Blog-nomad




...I don't deserve to have you...My smile was taken long ago/if I can change, hope I never know...


Tahle písnička mě momentálně chytla za srdce...