Leden 2012

(II.) Long time in school...a pak nic...

30. ledna 2012 v 21:32 | blog-nomad |  O nebezpečně-šílené...
Tenhle článek neberte vážně...
...to se jen nebezpečně-šílená nadobro zbláznila...

Poslední dobou se ten svět otáčí hrozně rychle. Už si nestíhám všímat kdy je den a kdy noc. Nestíhám myslet na nic jiného, než na školu, jenže bohužel ne ve škole. Tam jsem projistotu úplně mimo, jak mi s oblibou říka náš matikář Veveráček. S tím jsem nedávno měla taky krásný rozhovor. Vzal si mě stranou což bylo gesto, které naznačovalo " budu mluvit vážně.Tentokrát." . A taky, že mluvil. Vlastně ani nevím, co všechno povídal, já se pouze soustředila abych nepropadla svým pubertálním sklonům a nezačla se hlasitě smát. Podstata rozhovoru mi však neunikla. Že prý jsem nesoustředěná. Pak jsem zaslechla nějaká slova, ale nesoustředila jsem se na Veveráčkovo použití těch slov ve větách. Mimo. Totálně mimo. Nedáváš pozor. Sjetá. Něco v tom smyslu. Ano, poslední co jsem se o sobě potřebovala od učitelů dozvědět, že snad beru drogy. Když jsem se ještě nedávno dozvěděla, že prý chodím za školu. To mi řekla naše milovaná Vanička, jak jsem ji říkala, když na mě začala mít tyhle narážky. Teď už mi ale nějak nevadí (Nejspíš to bude tím, že poslední dobou mi dává dobrý známky).

Woow, dneska jsem byla na školním kole té anglické konverzační olympiády. Už se asi nikdy nebudu moct smát, protože na ty nadpřirozené kreatúry, co tam porotovali jsem vystřílela celý zásobník svých umělých úsměvů. Nakonec jsem se stejně dozvěděla, že moje povídání bylo nudné. Jejich rady do budoucna jsem zase odměnila až křečovitým a naprosto nepřirozeným úsměvem, kterým jsem zakryla svoji otrávenost nad tím,že vůbec svůj volný čas trávím ve škole a k tomu se svými "oblíbenými" učitelkami.

A tím se svámi loučí vaše Oblíbená, nudná, sjetá Nebezpečně-šílená zaškolačka...

Nějak se to se*e, děti...

10. ledna 2012 v 19:52 | blog-nomad |  myšlenková popelnice :)
"Ty sladká slova, která kreslíš do mé mysli,
Sakra ty mě zabíjíš, ubíráš mi kyslík...
Vím-moc dobře- že spolu nemůžeme být,
Ale ty zas dobře víš, že bez tebe se nedá žít!"

Tak tahle slova se mi v zápísníku válely - ehm, řekněme hodně dlouho. Před měsícem jsem myslela, že to ještě dopíšu, ale nějak na to nemám náladu. Jako na blog, jako na kreslení, jako na všecko. Třeba mě někdy něco napadne a jednoho krásného dne k tomu dopíšu ještě alespoň pět odstavců. A jednou třeba dokreslim ty náčrtky co se mi schovávají v deskách a chtějí ven. Chtějí se rozprchnout do světa, ale autorka nemá náladu cokoli dělat. Jenže já poslední dobou nemám to správné odhodlání. No, kdo by v téhle době měl. Všechno je takové temné, pochmurné, chladné, depresivní. Nebudu chodit kolem horké kaše - Zkrátka a dobře se všechno sere. Jen malý náhled do světa: 12tileté holky, které nechtějí jít zpátky domů, 14tileté děti, které se ztotožňují s příběhem opušťeného feťáka, 20tiletí kluci, kteří jsou podle S-koreho slov "unavení dál žít" . Nepočítám ty anorektický, bulimický, sebevražedný a drogový aféry u nás na škole. Wow, je toho docela dost, když se to sečte. Bohužel, teď už tak nějak nefunguje to tlačítko IGNOR, které jsem měla zabudované v podvědomí. Je to síla. Den ze dne musíte najednou dospět a dívat se na to všechno kolem sebe. Na to se asi víc říct nedá. Hodně štěstí v těchto pochmurných dobách...


Můj malý novoroční přípitek

1. ledna 2012 v 13:52 | Blog-nomad |  myšlenková popelnice :)
Mí drazí nomádi, ti kteří pravidelně sjíždějí obsah blogu i ti, kteří jsou tu čistě náhodou...Chtěla bych vám poblahopřát: před 13 hodinami a pár minutami jste vstoupili do nového roku. Se skleničkou v ruce bych se s vámi chtěla podělit o pár vět. O takový stručný přípitek do Nového roku.

Je za námi jeden velký rok. Mnozí říkají, že dokonce jedna velká éra. Každý rok si přejeme udělat za vším velkou tlustou čáru a pak si slibujeme: příští rok tohle... a příští rok tamto... A tak vznikají novoroční předsevzetí. Nedávám si závazná novoroční předsevzetí, protože vím, že bych je stejně nedodržela. Vím, že takhle člověk nefunguje. Že po svátcích přijde zpět mezi lidi a bude úplně jiný - to je trochu science fiction. Přesto mám takové jedno přání. Kdyby alespoň v mém okolí byl klid a všichni by se navzájem respektovali a tolerovali. Myslím, že by to bylo i nádherné předsevzetí. Zkusit se chovat k ostaním opravdu tolerantně. Alespoň ten první týden. Takhle to však bohužel taky nefunguje. Je to velmi naivní přání, to vím, ale je a bude doba zlá. Myslím, že za pokus by to stálo. Měli bychom stát při sobě. Otázkou je jak dlouho nám to vydrží..?




Rok 2011 nám přinesl mnohé. Pro mě byl tento rok opravdu důležitý. Možná proto, že byl žit naplno. A tak, i když přinesl mnoho dobrého, muselo se počítat i s těmi špatnými věcmi, které náš život za ten rok potkali. Věci, ke kterým se oficiálně nevracíme, ale vždycky budem vzpomínat co a proč se to stalo. Tento rok nám také přinesl mnoho stresu, o lidských vztazích ani nemluvě.Ale naučil mě doufat. Doufat v dobré věci, které nás čekají. Snad díky tomu co se všechno událo jsem se naučila věřit, že naděje umírá poslední. Vkročme tedy do roku 2012 s nadějí.

Všem přeju šťastný nový rok 2012... Na zdraví!
...I don't deserve to have you...My smile was taken long ago/if I can change, hope I never know...


Tahle písnička mě momentálně chytla za srdce...