Důvody pro se stěhuji...

8. března 2013 v 16:53 | blog-nomad |  Informace
Nepíšu, a když už něco napíšu, nepíšu to sem. Má to své důvody. Kvůli nim se stěhuji na jinou doménu: comebackseriously.blogspot.com. Nemám moc času a článek psaný narychlo nemůže být kvalitní, ale beru to tak, že je to článek (snad poslední) na starém blogu. Chtěla bych se s vámi podělit o důvody, proč opouštím blog.cz. Možná to nejsou moc silné argumenty, ale pro mě dostačující, abych si řekla - s touto stránkou jednou pro vždy dost.

Cílová skupina. Stále zde, na blogu nemůžu najít lidi, které by byli nadšešní z mých pseudointeligentních objevů. Neříkám, že je někde jinde najdu, ale je pro mě lepší mluvit si (čili psát) do větru, než číst pod každým článkem sáhodlouhý komenty o tom, jak musím nějakému děcku dát hlas v SONB (což jsem si přeložila jako Soutěž O Nejotravnější Blogerku). Tím se dostávám k bodu číslo dva - reklamy...

Reklamy, reklamy everywhere. Zaprvé v komentech - s tím se ale musí počítat i na jiných doménách. Co mě se*e je, že i když píšu tenhle článek, problikává mi tady před očima nějaká reklama, jak mám poslat fotku svého psa do TN.cz. Když to není tohle, je to reklama na Voyo, na článek na Krásná.cz nebo Doma.cz, což jsou další průsery týhle televize. Nemůžu se soustředit když mi tady hejbou s barevnejma obrázkama léků proti průjmu. Pak ty články vypadají, tak jak vypadají. Navíc opravdu nestojím o to mít odkazy na články z Tn.cz pod těma svejma.

Je to pod Novou, jako všechno. Je to zkrátka průser. Celá tahle "komunita blogu", Téma týdne, články který nikdo nečte, statistiky, který už přes pěkných pár měsíců nikomu nefungují. Vypadnu dřív, než se to zpoplatní, což možná Novu už několikrát napadlo a myslím, že se to brzo taky stane.

Je to poslední článek. Poslední dobou jsem psala slušně a docela spisovně, články jsem si po sobě četla, abych zkontrolovala, že je bez chyb, tak teď si to můžu vykompenzovat:
vYdím, vYsím, televYze, Zcházet, Ztékat, Seblít se...

Taky jsem nepoužívala moc sprostých slov:
čůrák, zmrd, sráč, nasrat, děvka, kunda, kundapárek, hovnoksicht, koňomrd, kokot, kuřbuřt, poser, zkurvysyn, Justin Bieber.

A když mě někdo naštval svým vystupováním na blogu, spamováním, debilním ichtylním nadáváním na kohokoli jen protože proto, naprosto neopodstatněnýma článkama, nechala jsem to plavat a když už něco- řešila jsem to slušně. Už toho mám taky dost:
Dyliny, spamerky, probuďte se, nikdo vás nemá rád..ehm...hezký den. Nikdo ti prostě ten hlas nedá ty kunhůto.

Než mě vystopují z toho blázince ze kterého jsem utekla, abych mohla napsat tenhle článek, poročím se, loučím se, ruku líbám a s hlasitým pokřikem se s vámi loučím:

NASRAT!

 

Šachová figurka.

15. ledna 2013 v 17:08 | blog-nomad |  myšlenková popelnice :)
S pocity plnými vykřičníků,
dám dohromady sotva pár vět.
S úsměvem sladkým jak plody jahodníku,
kterým měl už dávno skončit svět.

Občas jsi jak malé dítě,
tvůj největší problém je strach.
A tvé oči, to jsou na mě tkány sítě,
figurky hrací, co dali mi šach.

Stále se vracím ke psaní balad,
které ty nikdy nebudeš číst.
A než se vypíšu ze svých nálad,
budeš už pryč, tím jsem si jist.

A tak stále nechávám tě odejít,
s náplastí na srdci těžko se dýchá.
Ať si můžu potichounku klít,
jak zas utrpěla moje pýcha.

Budu-li snít, jak stojíš při mě,
pohled tvůj bude ten nejpřísnější kat.
Zaleknu se a zatočí se Země,
když spatřím figurku šachovou, jak dává šach-mat.

Další dny poslechu té trpké řeči,
že někdo jiný má tě možná rád.
A tak znovu a znovu odolávám meči,
jež způsobil mi tolikrát těžký pád.

Víš, že bych nejraděj vymaloval nebe,
aby bylo stále modré, jako oči tvé,
abych si tím připomínal tebe,
to co miluji, to dobré i to zlé.

Moc rád bych byl s tebou, tam kam jenom půjdeš.
Chtěl bych se s tebou společně smát,
bojím se však, že pro mě navždycky budeš,
Figurka v šachu, který neumím hrát.

Dospět...

7. listopadu 2012 v 19:12 | blog-nomad |  myšlenková popelnice :)
Z té myšlenkové popelnice se začíná tvořit slušná černá skládka plná nelegálních myšlenek, které jednou napíšu odhodím do dálky a víc už se k nim nevrátím. Tedy doufám, že se ony nevrátí. Protože ty staré odněkud ze spod mého mozku vyhrabané žblebty, které jsou napsáním na Blog oficiálně potvrzené a pokřtěné, tak trochu sráží moje ego. Kde jinde psát jako naprostý debil než na blogu pod slupkou anonymity, která ovšem není tak silná jak se zdá. Teda...když váš blog navštěvují především lidé co vás znají, tak se o anonymitě mluvit nedá.

Bože, podívej se na mě. Pořád si stěžuji, kde mám brát čas, ale na vymýšlení takových kravin mám času vždy dost. Lidi, podívejte se na nás. Jsme ta mladá fejsbúková generace, co v dnešním světě nemá jistého nic. Máme se chovat dospěle, když vidíme, co se kolem děje. Když vidíme jak se ti, kteří mají být našimi vzory, hádají mezi sebou, jak se hašteří jako malé děti. Jeden učitel pomlouvá druhého a to před žáky, ale to je dnes asi normální. Milujeme drama, tvoříme je. V dnešní době mají rodiče co dělat, aby nás uživili a nemají mnoho času. A když nemáme pozornost od rodičů, budem ji mít od vrstevníků. Je jedno jestli daný člověk začne brát drogy anebo každé ráno bude chodit do školy s uměle rozmaznou řasenkou. Princip je stejný.

Nebo co já vlastně vím. Co já vím o životě? Jsem moc mladá na to abych tady dělala nějaké závěry o tom, jak to všechno je. Já jen vím že z toho všeho mám strach. Ještě nedávno jsem si hrála a dívala se na pohádky a teď mi dají pomyslný raneček s tvarohovými buchtami a vyšlou mě do světa. Myslela jsem, že mám vybráno na jakou školu půjdu. Vlastně jsem to měla vybráno už nevím jak dlouho. Ale teď jsem dost znejistěla, zvlášť, když mě to polovina rozmlouvá a ta druhá mi říká, že na to nemám.

Co jsme my? Jen ustrašené děti, které mají pocit, že je nikdo nechápe. (Bůh ví, jestli tomu tak je) Nemají jistoty, nemůžou se o nic opřít. Lidi od nás toho požadují najednou tolik, že to nejde stíhat. Snaží se nám naložit na ramena váhu světa. My jsme přece mladí, tak my to jednou všechno vyřešíme. A teď když vidí, co jsme zač, jaká hromádka co to každou chvíli podělá jsme, srazí nás. Čekali od nás, že budeme dospělí, sebevědomí a inteligentní lidé, ale to nejde, když nám život každou chvíli podrazí nohy. Často si říkám, že jsem moc mladí na to, aby jsme tohle všechno prožívali...A nebo ne? Je to na místě? Když si uvědomím, moje prababička byla v mém věku už těhotná. Měla muže, který s ní zůstal až do konce a tak se to neřešilo. A tehdy to bylo běžné.

Hmm...tak třeba je načase, chovat se dospěle... Jenže jak?

Blog-nomad
 


Šestý smysl, aneb TT - Něco je špatně...

28. října 2012 v 19:12 | blog-nomad |  Téma týdne
"Intuice je jako HIV. Neexistují proti ni žádné léky. Jakmile ji máte, nedá se ji zbavit." - Kjell A Nördström

Mimosmyslové vnímání, intuice... Každý člověk, možná každý živý (a snad i neživý) tvor má v sobě zabudovaný kousek té intuice, nebo chcete-li šestého smyslu. Podle slovníku jde o nevědomé vnímání vjemů, nezdůvodněný a předběžný pocit jasnosti a jistoty nad dopadem nějaké nadcházející události. Takže pro nás laiky... pocit alá "Něco je špatně". Nebo spíš, že něco špatného přijde. Většina lidí a to včetně mě takovéto pocity nevnímá nebo se snaží nevnímat, bere je jako neopodstatněné. Až pak se většina z nás dozví jak to opravdu s tím problémem, který náš mozek takhle podivně řeší, je. A nebo se o naopak nedozvíme, a o to děsivější to může být, když víme, že jsme se báli a nevíme čeho. I já si často říkám, že svoji i když malou a naprosto průměrnou inuici budu napříště poslouchat. Ale příště takovéto pocity zase ignoruju. Řekla bych, že většina z nás neumí své intuici naslouchat. Věci, které v nás tento pocit vyvolávají většinou nejde tak lehce řešit nebo jim předejít. Jistě, že můžete osobě, které se to týká říct o vaší předtuše a riskovat tak to, že na vás budou ostatní pohlížet jako na cvoka, ale většinou tím nic nezměníte. Zřejmě zde platí pravidlo, že co se stane, stát se má. I když tedy nevím, k čemu nám tyto ne moc oblíbené pocity jsou. Jak říká Kabát: "Vím co je dobrý, vím co je špatný, nevím, jak to vím, ale je to málo platný."

Jistě někde existují lidé, kteří svoji intuici umějí ovládat. U nich se za pomocí dlouhých let meditací vyvinul šestý smysl natolik, že ho dokážou využívat k prospěchu svému i ostatních. Tomuhle, jako jednomu z mála z těhle věcí, věřím. Myslím, že s tréninkem, trpělivostí a pevnou vůlí je možné skoro vše.
Výše uvedenými vlastnostmi však zrovna neoplývám. A proto to pro mě bude nejspíš navždy nepříjemný pocit, který se nějak a někdy za nějakých okolností vyskytuje a je to jaksi nad hranicí mého chápání. Navždy to bude jeden z mnoha pocitů, předtuch, že je něco špatně.
__________
Ano, opět článek napsaný na poslední chvíli. Už si začínám připadat jak rebel. Pro ty co si na to ještě nezvykli - berte s rozervou to, jak do každý věty strkám A nebo, A proto, Pocit, A také. Je to fakt kouzelný...

Blog-nomad

Malé ohlédnutí za touhle dobou

12. října 2012 v 20:31 | blog-nomad |  myšlenková popelnice :)

Je to neradiční, že budu psát o tom, o čem budu psát. Většinou se řídím pravidlem : když tomu nerozumíš, tak se do toho neser. Ale k napsaní tohoto článku mě podnítil rozhovor s jedním z mích spolužáků o České politice. My dva na to máme úplně jiný názor, tak jsem se trošku zdravě rozčílila a potřebuju se vypsat :)


Kolikrát jsme už slyšeli, že za totáče to bylo lepší? A kolikrát jsme o komunismu slyšeli jako o zlé době bez špetky svobody? Já se jen ptám. Narodila jsem se po rozpadu Československa a o komunismu tím pádem vím míň, než desetidenní žížala o Dopplerově jevu. Možná je to tím, že ve škole nám vkládají do hlavy a do úst jak to před rokem 89 bylo strašné a jak je tento systém, neprávem nazývaný demokracie, je úžasný. Popřípadě jaký byl Havel hrdina.


Ano, omlouvám se tímto, že vytahuji staré a do kolečka omílané téma, ale pořád mám v hlavě "Havlománii" z minulého roku. A to, že se teď jmenuje Pražské letiště Havlovo, to už je vrchol. Už jsem psala článek na podobné téma, protože když to po smrti našeho prvního Českého prezidenta bylo určeno jako téma týdne, tak trochu jsem se dožrala. Tehdy jsme byli nuceni strávit celou minutu, kterou jsme mohli věnovat opakováním lineárních rovnic, v tichosti a pozoru jako symbolické uctění jeho památky. A to ani nemluvě o desetiminutovém projevu jedné z učitelek, který měla stáhnutý z wikipedie. (Dobře, tohle tvrzení sice nemůžu nijak obhájit, ale jisté podezření mám). Tehdy jsem si protestně založila ruce, klepala nohou a dívala se na hodiny, jako kdybych odpočítávala každou promarněnou nanosekundu. Pak jsme všichni vybuchli smíchy, protože trapné ticho přerušil telefon z kabinetu. Matikář to stejně po pár vteřinách vzdal, a my jsme se dál věnovali matematice. Tady bylo vidět, že většina učitelů má na celou věc podobný (správný) názor, ale z nějakého mě nepochopitelného důvodu, ho neříkají nahlas. To mě zas tak nevadí. Dost mi vadila ta scéna na občance. Učitelka po nás chtěla referát na téma Havel.

Měli jsme na to čas deset minut a pak to přednést před celou třídou. Jenže ona nemyslela úvahu, s názory a fakty. Chtěla po nás kecy a lži. Chtěla slyšet to nejlepší. Od většiny to dostala a musím, ač nerada, přiznat, že i já jsem se nechala strhnout a napsat slušných pár řádků o tom jak to byl člověk, který se zajímal o kulturní dění, napsal pár dobrých (ehm…) her a vůbec. Nepsala jsem lži, psala jsem čistě o tom, co dělal. Nenapsala jsem o záporech, a nepsala jsem o tom, jaký to byl hrdina. Ano, asi to nebyl špatný člověk (no osobně jsem ho neznala) , ale proč má být označován za hrdinu? Lituji, že jsem nenapsala to, co píšu teď. Žužu napsala o tom, že ji smrt Havla ani moc nezasáhla. Už si nepamatuju reakci učitelky, ale kladná asi nebyla. Žužu se přitom jen nebála říct pravdu, svůj názor. Bubblie pro změnu nenapsala nic, řekla bych, že taky tak trochu protestně. Odůvodnila to tím, že jsme se o Havlovi nic neučili, což byla mimochodem pravda, no a na to učitelka už vystartovala a zadala ji referát na téma komunismus vs. Demokracie. A samozřejmě chtěla popsat jak je naše demokracie úžasná věc. Těžko se o tom píše, když tady se to s demokracií srovnávat nedá.

Ano, naše demokracie byla skvělá. Za první republiky, možná. Já to nechápu a nikdo mi to neumí vysvětlit - proč tolik mladých lidí, kteří se většinou o komunismus neotřeli ani bičíkem mužské pohlavní buňky, si myslí, že teď je to lepší než před sametovou. Vždyť přece starší lidé, kteří tady byli od nástupu komunismu, říkají, že všechno bylo lepší. Například můj dědeček o tom často a s rozhořčením vypráví. Za komunismu byli podle něj jistoty, které teď zmizely. Pokud někdo nepracoval, tak prostě neexistoval. Na druhou stranu, práce tu byla vždy. A nějací nejmenovaní, nepřizpůsobiví, nepracující příživníci - to prostě neexistovalo. Nikdo stát nesměl okrádat. Dnes jsou všichni ve stresu.
Ne nevím, jestli je to tak úplně komunismem samotným, že jsme se měli lépe. Možná to bylo jen dobou, ne režimem. Jistě, podle toho co nám vypráví ve škole, bych nechtěla komunismus zpět. S tímhle systémem se ale vysokým tempem řítíme do prdele. A zpětný nástup komunismu by nás podle mého názoru z té prdele už nedostal. Kdoví, jestli by jsme se nedostali ještě do větší. Já totiž nevím. Jsem typický adolescent s postpubertálními názory, které nejsou podložené tisíci fakty. Ale není pravda, že jsem naočkovaná od rodičů. Já jsem naočkovaná od téhle doby. Nemusíš být bůhvíjak vzdělaný, abys pochopil, co se tady děje a že to není na dobré cestě...

Už jenom samotná prezentace našeho státu je špatná. Podniky rozprodaný, i ten sport už nestojí za moc. A pan prezident, no to je už škoda mluvit ne? O ukradeném peru věděl celý svět a z toho "atentátu" z nás má opět celý svět srandu. To je docela smutné.

Vím, že jsem zase kecala všude kolem, a zřejmě i kraviny jen mám poslední otázku? Proč nám ve škole neříkají důležité věci? Proč se zlobí za náš názor, jen protože není v osnovách? Protože nikdo nám nic neříkal o spojitosti Havla s humanitárním bombardováním. Nikde se o tom moc nemluví. V čem je to tedy oproti tehdejší době lepší? V čem se to liší? Spoustu věcí se stále zatajuje. O spoustu věcech se nemluví. Nevíme, a nemáme ponětí o tom, že nevíme. A tisk a média - hlídací psi demokracie…? Koukali jste se někdy na zprávy? Hlavní zpráva o tom jak pan prezident dostal plastovou kuličkou o velikosti 5 milimetrů do ramene a musel si to nechat nutně ošetřit ve vojenský, a pak už jenom o paní co si v lese zvrtla nohu o pařez.

***

Jé jak já bych se ještě vykecala. Je toho tolik, čemu stejně nerozumím a pořád se do toho seru. Jó jak nadšeně bych psala o volbě prezidenta a o církevních restitucích, ale… myslím, že pro dnešek máte všichni mích keců absolutně dost. Takže někdy příště…

Aneb co můžeš udělati dnes, můžeš udělat i zítra...

7. října 2012 v 12:58 | blog.nomad |  Téma týdne
"Lenoch je ve svých vlastních očích moudřejší než sedm těch, kdo dávají rozumnou odpověď!" (Bible, přísloví 26,16)

"Vrcholem lenosti je vstávat v pět hodin ráno, abychom mohli delší dobu nic nedělat." (Tristan Bernard)

Lenost je odjakživa typická, lidská vlastnost. Myslím, že nikomu z nás není cizí a například já se s ní poslední dobou shledávám čím dál víc. Například - k tomuto tématu jsem se chtěla vyjádřit už dávno a jediným důvodem, proč to píšu na poslední chvíli, je právě má lenost. Psaní na blog není životně důležité, takže se nad tím dá jen zasmát. Mě, jako každého studenta nebo žáka, chcete-li, obtěžuje lenost hlavně ve škole. Ráno jsem se rozhodla, že se začnu připravovat k přijímačkám. Dopadlo to tak, že jsem skončila u velkého barevného nadpisu. Asi půl hodiny jsem se rozhodovala, jaký typ a velikost písma zvolím a pak jsem další hodinu dumala nad barvou, protože žádná mi nepřipadala dost…"tematická". No měla jsem nadpis a nějak jsem nevěděla co dál. Už mi nezbyla motivace. V životě bych potřebovala nějakou bestii, která by mě do všeho tlačila a stála by nade mnou, dokud všechno neudělám. Jenže na Aukru jsem nic takového nenašla, tak jsem dospěla k závěru, že si ji budu nějakým způsobem muset vypěstovat v sobě. Nevím, nevím, jestli na to nejsem dost líná.

Náš matikář říká, že správný matematik musí být líný. Myslím, že něco podobného řekl i Bill Gates, že si najímá líné lidi, protože ti najdou způsob, jak všechno udělat lehčeji. Bohužel se mi zdá, že jsem líná v jiném směru. Než abych našla lepší a lehčí způsob řešení určitého problému, problém nebudu radši řešit vůbec. Také spoustu věcí odkládám na později. To se nikdy nevyplatilo. Ještě teď mám rozepsaný dopis, který jsem měla odeslat už dávno. Bohužel člověk, kterému jsem dopis už rok nestihla dopsat, nedávno zemřel. To je trošku smutnější a morbidnější příklad, ale je to tak. Také mám na stole pár knížek, které měli být už dávno zpátky v knihovně. Když jsem u knížek, tak jistojistě vím, že dokonce svého života nedočtu Malého Prince, kterého jsem začala číst asi tak před osmi lety. Samy nějaké ty drobnosti, způsobené leností, působí jen úsměvně. Když si je však uvědomíte jako celek, přemýšlíte nad tím, jak vás lenost okrádá.

…Jjak už jsem řekla, lenost je vlastnost pro člověka typická. Každý člověk je ve svém jádru do jisté míry líný, takže je jen na nás jak s leností zatočíme... :)


Naprostá ztráta anonymity...

3. října 2012 v 19:01 | Blog-nomad |  myšlenková popelnice :)
No nazdar, po dlouhý době zase tady.

Stalo se vám někdy, že vás někdo pozná, aniž by jste znali vy jeho? Mě v poslední době v jednom kuse a ač to nerada říkám, zřejmě za to může ůčet na Fakebooku. Ne, že by mě to nejdřív nebavilo, ale teď mě to už trošku štve. Nepatřím k těm osobám, co si dají do přátel každého, ale dřív jsem si přidávala lidi, které jsem třeba každé ráno potkávala u trafiky nebo tak. No a po dlouhý době jsem o tom nějak ztratila přehled, takže je mě dost překvapí, když mě někdo na Vinohradech (prostě na druhém konci Prahy) pozdraví, případně mě osloví jménem. Jo pak většinou začnu tápat, odkud toho člověka sakra znám, většinou se dopracuju k tomu, že byl/byla s moji sestrou na táboře a z nějakého pro mě nepochopitelného důvodu, si mě po příjezdu domů přidal, snad kvůli stejnému příjmení. Ovšem i já, když někoho z mích "Bookových známích" potkám, dám se s ním do řeči a ten se na mě jen dívá jak na debila. Možná v tom spočívá to kouzlo sociálních sítí. Podobné je to i na blogu. Jo používám pseudonym (a kdo ne, že?), a i kdyby ne, tak těm třem lidem, co se tady za tejden objeví by moje pravé jméno určitě nevadilo. To je spíš z bezpečnostních důvodů. Anonymita mi tu skončila tehdy, když jsem o blogu řekla přátelům a známím. Do jisté míry jsem ráda, protože jinak by na ten blog nechodil opravdu nikdo. Na druhou stranu vás to mírně omezuje v projevu. ( I když doufám že jsme téměř dospělí lidé a hádat se nebudeme :D) Ale zase...Oceňuji tuhle možnost - totiž účet na blogu. Každý píšeme jinak, než mluvíme. Ajá jsem ráda, že na pár minut můžu bejt trochu někým jiným. I když to tak možná není správně...

...Bože, to jsem se zase vykecala. :D

A jak ty malé děti jsou dospělé, že?

3. září 2012 v 14:14 | blog-nomad |  Téma týdne
Tohle téma se docela hodí, k tomuto týdnu. Myslím to tak, že začíná škola a děti přecházejí o ročník víš, Blíž se tak přibližují "k dospělosti", nebo si to alespoň myslí. Já jsem se například vždycky těšila, až budu v těch vyšších ročnících, a myslela jsem si, že "delfínci" v mateřské školce, nebo třeba deváťáci na základce se musí cítit strašně dospěle. Že hrdě nosí svůj věk a říkají všem jak jsou skoro-dospělí. Jenže teď vím, že to tak není. Ano, být v nejvyšším ročníku má jednu výhodu - a to tu, že nemáte nahnáno ze starších žáků, ale to už asi tři roky nepociťuji. Když jsem byla malá, těšila jsem se, že se mně bude každý "bát", ale je tu jen pár výjimek, ostatní z vás nemají respekt. Nevím, jestli se to změnilo, a nebo jestli jsme všichni byli takoví, ale připadá mi, že menší děti nemají respekt opravdu z ničeho. Po druhé třídě totiž opadá taková ta roztomilost a nevinnost, a malí třeťáčci už si k učitelům dovolí to, co já bych si nedovolila ani ke kámošům. Vím jistě, že Na prvním stupni jsme se před "velkými" dětmi pomalu schovávali a nechtěli si to s nima rozházet. Teď, jakoby se ta klasická školní "výchova malých" obrátila. Nevím, nevím třeba je to "obgenerační teorií" -totiž, polopaticky- Jednu školní generaci jsou velké děti na ty malé sprosté a zlé, a proto ti malí držej hubu a krok. Ti malí až vyrostou, tak jsou na malé děti hodné, protože nechtějí aby prožívali to co Oni, v jejich věku. No a zase - ty malé děti nezažili určitou dávku šikany, takže si tu svoji drzost přenesou až do větších ročníků, kde si získávají respekt u těch nejmenších. (Taky jste se do toho zamotali tak jako já? :D) A nebo - což je horší - svět stárne a produkuje čím dál hloupější, drzejší a sprostější děti.

Ono s tím starnutím to nemusí platit jen o škole. Taky jisté "mimoškolní aktivity" se změili. Nesčetněkrát potkávám děti, a skutečně malé děti s cigárem v puse. Děda mi vyprávěl, že ve druhé třídě na záchodech taky zkoušeli s klukama kouřit, protože jistý Pepík donesl tátovy cigarety do školy. Ale teď je to jiné. Už to není tak nevinné. Teď si sedne parta devítiletejch kluků na lavičku do parku a ještě vás div nepošlou někam, když se jich zeptáte, jestli nemyslí, že jsou na to moc mladí. A když potkáte pár uhihňanejch jedenáctiletejch slečinek, který by měli řešit odstíny očních stínů a místo toho z nich táhne marijánka, tak je to...smutné. Je to jenom pokus o dospěost, nebo dospíváme příliš brzy a projevuje se to takhle? Třeba je svět už příliš komplikovaný na to, aby v něm pochodili malé děti. Vždyť i do mně od raného dětství hustili jaká střední škola, jaká práce, peníze a vůbec. Možná chce svět a společnost,aby jsme dospěli co nejdříve a holt malé děti si to asi vyložili jinak.


Vlastně se v tomhle světě za svůj nízký věk stydím a když si s někým zkušenějším mám povídat, sice toho mám tolik co říct, ale radši mlčím. Protože člověk si řekne, no jo, když ty máš názory od rodičů, nebo od učitelů, ty vlastně o světě nic nevíš. Vlastně se dost lidí v tomhle mýlí, já nepřebírám názory, utvářím si vlastní. A rozhodně nemám názory jako učitelé - protože ty nás krmí něčím, co jim do úst vkládají osnovy. Ale, když mi někdo řekne, že jsem moc malá na to, abych pochopila svět, je to taková facka, že si to snažím vykompenzovat dospělím chováním(které mi většinou nejde). Možná se ty malé děti snaží dělat to samé, ale to není rozhodně omluva pro jejich chování. Protože já (i když starší než oni) cítit marihuanou rozhodně nejsem.

Vůně kůže a jasmínu...

30. července 2012 v 13:03 | blog-nomad |  O nebezpečně-šílené...
Ta vůně po které se mi tak stýská... Směs velbloudí kůže trochu jasmínu a nečeho - co strašně smrdí - možná sirovodík? (jako zkažená vejce). Ne já nechci být zase tady, zase zpátky, najednou to tu začínám nenávidět. Nikdy jsem nebrečela kvůli tomu, že něco skončilo. A zvlášť dovolená. *Velké holky přece nebrečí.... Ale ještě nikdy to nebylo takovéhle. Tak úžasné. Samozřejmě, že se mi stýská po prostředí, po moři a nekonečných hodinách na plaži, ale je to něco, co ještě někdy - pokud finanční situace dovolí - můžu navštívit. Nejvíc se mi stýská po těch lidech. Zamilovala jsem se do jejich osobnosti a je fakt, že i přes jazykovou bariéru - která u někoho byla menší u někoho větší- jsme se protě nějak domluvili. Mě se stýská snad opravdu po každém. Po Aladinovi ( ty jména musíte brát s rezervou - nevím jak se píší), s kterým jsem mohla kecat o pitomých náušnicích a on mi na každou moji velmi dobře promyšlenou anglickou větu obratem odpověděl: ješišíí maríjáá. Po Marinovi, který uměl snad všechny jazyky světa, díky čemuž hlásil každý večer vylosovaná čísla v bingu a při konverzaci používal vtipnou směs arabštiny, ruštiny, italštino-španělštiny, češtiny, francoužštiny a angličtiny :D . Nezapomenu na jeho třešničku na dortu v posledním animačním programu neboli "buda bude" :D Po animátorech se mi samozřejmě stýská nejvc. Oni byli tak úžasní... Měla jsem pocit že umí všechno. Třeba Belhamssasn - nebo jak se to píše- úžasně to zvládal s dětmi a po desáté hodině uměl vyprodukovat skvělý animační program i pro lidi, kteří zrovna netouží po snoopy discu.

Byla bych tu do vánoc kdybych vypisovala každého. Opravdu nevím co budu dělat. Ten poslední den to prostě bylo - no ahoj jste nejlepší lidi jaké jsem kdy poznala, nemám na vás žádný kontakt a už se nejspíš v životě neuvidíme, vy na mě zapomenete a já budu brečet u každé z deseti minut nahrávky kdy na nás něco melete tím roztomilým arabským přízvukem. Tohle se mi ještě nikdy nestalo. Myslela jsem, že po nejlepší dovolené jakou jsem kdy zažila budu krásně zdovolenkovaná a nebudu brečet jako pětiletý fracek, že to skončilo... Hlavně že mám všude napsané "Don't cry because it's over, smile because it's happened". A vždycky jsem to radila každému. Ale to jsem ještě nezažila nic tak úžasného. Ne nadarmo se říká, "neříkej hop, dokud nepřeskočíš". Vždyť já sama jsem nechápala lidi, kteří brečeli po odjezdu angličanů z naší školy. Říkala jsem, že za týden nepoznáte člověka z té špatné stránky a proto se vám potom jeví jako nejlepší člověk na světě. Ale teď sama vím, že je to těžké pochopit... Takže všem co jsem něco v tomhle smyslu v Květnu řekla, se omlouvám.

Zárověň mě mrzí, že lidi tady, v Česku jsou jakoby míň přístupnější. Asi to bude tím, že tam jsem byla turistka. Ale asi mi bude chybět, že se na mě každý usmál ptal se mě, jestli ty oči jsou pravé. Protože afričanům připadá blondýna stejně exotická jako nám opálená španělka. Už jsem si stačila zvaknout, že tam jsem se dala s každým do řeči. Tady na někoho mrknu a on se na mě kouká jako na blázna... Asi se totálně vykašlu na Evropské kluky, pche...


Tuhle písničku tam hráli pořád a i když pro nás je trošku netradiční, vryla se mi do srdce...

Spustit z okna smotané ručníky a utéct...

16. července 2012 v 18:39 | Blog-nomad |  myšlenková popelnice :)
Pořád na jednom místě. Když už to vydržíte dva týdny, začnete si na tu nudu zvykat. Začnete si v sobě pěstovat podvědomý budík, takže i bez hodin dokonale víte, že je pět hodin - čas na večeři, jedenáct - čas jít spát (ovšem ne že byste opravdu spali) nebo se probudíte přesně osm hodin ráno a to i přesto, že jediný zdroj budíku- čili mobil - máte zavřený v jakési skříni u lidí, které ani neznáte jménem. Začnete si zvykat na čtyři lůžka a velký, nezaplněný prostor. V nočním stolku máte blok, tužku a pár knížek. Víc toho prý nepotřebujete. Napadne vás, že byste si možná mohl číst, ale komu by se chtělo číst 451 stupňů Fahrenheita...už po třicáté sedmé?(a stále to nechápat)

A když budete hodní, půjčí vám žiletku, aby jste si mohli oholit nohy.
Po týdnu za vámi třeba přijde matka, sedne si na vaší postel a celou dobu něco dělá na notebooku. Za dvě hodiny s ní prohodíte pár slov a pak se zvedne, že musí jít. Ve čtyři hodiny vám přijde jedna strašně milá paní dát sklenici vody a roztomilé hnědé lentilky. Stěžujte si ji na co chcete, ona je zaneprázdněná a nic nebude řešit.

Po večeři můžete jít do místnosti, kde je všehovšudy knihovna. Vy ale zůstáváte na pokoji, dobrá volba. Nudíte se? Počítejte ty roztomilé čtverečky v okně. Každý škrábanec na tom chladném kovu, z kterého je postavena mřížka. Ne, nepřemýšlejte proč tam je a proč tu jste. Jen počítejte. Dokud vám jedna milá slečna v bílém, kterou mimochodem upřímně nenávidíte, nepřijde zhasnout.....





.-.- I don´t care, if the whole world thinks I´m crazy -.-.

Kam dál

...I don't deserve to have you...My smile was taken long ago/if I can change, hope I never know...


Tahle písnička mě momentálně chytla za srdce...